Robert Capa je všem znám jako jeden z největších válečných fotografů 20. století.

Toto jméno však nebylo ničím jiným než pseudonymem, "zástěrkou", pod kterou se skrývala touha triumfovat a probudit svědomí ve společnosti vyčerpané fašismem, válkou a nerovností.

Kdo tedy stál za mýtem Roberta Capy a co chtěl svými fotografiemi sdělit?

Poznejme nejsymboličtější snímky Roberta Capy a odhalme velkou záhadu génia válečné fotožurnalistiky.

Španělská občanská válka: kolébka mýtu

Robert Capa skrýval dvě jména, jedno mužské a jedno ženské: Endre Ernő Friedmann a Gerda Taro si během španělské občanské války vytvořili tento pseudonym, kterým podepisovali své fotografie až do konce života.

Jejich zapálený duch je přiměl k tomu, aby ukázali všechny dopady války na obyčejné občany. Stejně jako všichni ostatní byli ochotni zemřít a mnohokrát riskovali své životy, ale s kamerou jako jedinou zbraní.

Použili fotografii jako univerzální jazyk, aby světu ukázali druhou stranu války: dopady konfliktu na nejslabší lidi.

Bohužel právě místo, kde se mýtus zrodil, bylo zodpovědné za jeho zánik: mladá Gerda Taro se stala obětí občanské války a zemřela na frontě, přičemž si s sebou odnesla část Roberta Capy.

Během španělské občanské války byl Capa na bojištích, byl svědkem hrůz bombardování v různých městech a doprovázel ty, kteří hledali útočiště za hranicemi.

Na bitevním poli

Fotografie "Smrt milicionáře" od Roberta Capy.

Jednou z misí Roberta Capy (Gerdy a Endreho) bylo pokrýt válku z republikánské strany.

Na tomto pozadí vznikl jeden z nejslavnějších milníků válečné fotografie a zároveň jeden z nejkontroverznějších: i více než 80 let po válce se snímek "Smrt milicionáře" setkává s odborníky, kteří pochybují, zda se jedná o montáž.

Zobrazuje vojáka, který mizí na bojišti, když ho zasáhne kulka.

Předmětem fotografie je jen další číslo padající do rozlehlého obilného pole, které symbolizuje nicotu, sklíčené tělo, na které dopadá "přirozené" světlo a zanechává za sebou stín, jako by vítalo smrt.

Let mezi bombami

Během války se Robert Capa stal účastníkem bojů, byl svědkem a účastníkem bombardování, aby světu ukázal hrůzy konfliktu.

Na některých ze svých nejsymboličtějších fotografií zachytil lidi, kteří se vyhýbají bombám během náletů. Jsou pozoruhodné svou trémou a rozmazaností, vyjadřují rozrušení okamžiku a divákovi zprostředkovávají pocit útěku.

Obecně se jedná o záběry z filmových kronik, které zachycují hrůzu a neustálé napětí, jimž obyvatelstvo čelilo, když je zvuk poplachu varoval, aby utekli do bezpečí.

Při hledání přístřeší

Fotografie uprchlíků během občanské války od Roberta Capy.

Capa zachytil odyseu uprchlíků tak, jak to ještě nikdo před ním neudělal. Téma, které nezůstalo v minulosti. Kdyby nám dnes mohl svým objektivem ukázat svět, ukázal by nám také zoufalství. Protože jeho snímky uprchlíků, ačkoli se zdají být časově vzdálené, jsou nám bližší než kdy jindy.

Chtěl oslovit diváka tím, že odhalí jednu z nejsmutnějších tváří konfliktu, fotografie, na nichž je vidět úzkost a zoufalství ve tvářích protagonistů.

Od války k válce

Fotografická sekvence dne D od Roberta Capy.

Pokud vaše fotografie nejsou dost dobré, je to proto, že jste se nedostali dostatečně blízko.

Tyto Capovy výroky potvrzují jeho profesionalitu válečného fotografa. Velmi dobře také definují tuto fotografickou sérii, známou jako "Velkolepých 11", pořízenou z "útrob" bojiště.

Po skončení španělské občanské války se Endre Ernő Friedmann pod pseudonymem Robert Capa věnoval druhé světové válce a zanechal potomkům velkolepou reportáž z takzvaného Dne D, který se odehrál 6. června 1944 na plážích Normandie.

Na snímcích je vidět hrůza, nedokonalé rámování a roztřesený fotoaparát, ale přesto jsou to vyvážené fotografie vojáků a zničených lodí plovoucích ve vodě vedle bezvládných těl.

Po dni D byl Robert Capa "oficiálně" mrtvý 48 hodin, během nichž se věřilo, že masakr nepřežil.

"Splněný" sen

Capa se jednou přiznal, že jednou z jeho největších tužeb bylo "být nezaměstnaným válečným fotoreportérem".

Po skončení druhé světové války se mu podařilo uskutečnit svůj sen. Po období "míru" založil v roce 1947 spolu s dalšími fotografy známou fotografickou agenturu Magnum Photos. V tomto období se v tématech jeho fotografií střídala válka s uměleckým světem.

V letech 1948-1950 Capa dokumentoval izraelskou válku za nezávislost a následně i imigrační vlny a uprchlické tábory. Spolu se spisovatelem Irwinem Shawem vytvořil knihu s názvem "Reportáž o Izraeli", jejíž fotografie pořídil Robert a text napsal Irwin.

V roce 1954 pak dokumentoval to, co mělo být jeho poslední zkušeností jako fotografa: válku v Indočíně.

25. května 1954 byl Endre Friedmann zabit nášlapnou minou a spolu s ním odešel i mýtus Roberta Capy, který po sobě zanechal odkaz tisíců příběhů vyprávěných ve světle.

Životopis Roberta Capy

Endre Ernő Friedmann a Gerda Taro se skrývali pod uměleckým jménem Robert Capa.

Endre, původem Žid, se narodil 22. října 1913 v Maďarsku. Jako teenager se začal zajímat o fotografii.

V roce 1929 ho politická situace v zemi přiměla k emigraci poté, co byl zajat při účasti na demonstraci proti fašistickému režimu. Uprchl nejprve do Berlína a později do Paříže, kde získal práci reportéra a natočil ukradenou reportáž o Leonu Trockém. Byl také pověřen informováním o mobilizaci Lidové fronty v Paříži.

V roce 1932 se seznámil s Gerdou Pohorylle alias Gerdou Taro, válečnou fotografkou a novinářkou narozenou v roce 1910 v Německu v židovské rodině, která se po nástupu nacistů k moci rozhodla přestěhovat do Paříže.

Brzy mezi Endrem a Gerdou vznikl citový vztah. Protože jim život fotografů nestačil k pokrytí jejich potřeb, rozhodli se vymyslet značku Robert Capa, pseudonym, pod kterým prodávali své snímky. Gerda měla na starosti zastupování Roberta Capy, údajně bohatého a slavného amerického fotografa.

Po vypuknutí španělské občanské války se oba přestěhovali do Španělska, aby konflikt pokrývali, a podepisovali se jako Robert Capa, takže bylo obtížné rozlišit, které fotografie jsou čí.

26. července 1937 Gerda zemřela na bojišti při práci a Endre pokračoval v práci pod značkou Roberta Capy až do dne své smrti v květnu 1954.