Federico García Lorca (1898-1936) je jedním z nejznámějších španělských spisovatelů na světě. Patřil k nejvýznamnějším členům takzvané "Generace 27", v níž se skupina mladých umělců rozhodla pro inovaci literární tvorby.

Tímto způsobem vynikal tím, že si zachovával své kořeny s tradicí, ale zároveň objevoval prostřednictvím jazyka. V jeho díle se tak snoubí kultivovanost s lidovostí. Ve svých dramatech a básních zpracovával univerzální témata, jako je láska a smrt, a věrně představoval svou zemi a zejména místo svého původu: Andalusii.

Přestože jeho kariéra byla přerušena, když byl na začátku občanské války zastřelen Frankovými stoupenci za to, že byl "socialista a homosexuál", stal se dnes referencí v latinskoamerické literatuře.

1. Básník žádá svou lásku, aby mu napsala.

Lásko mých beder, ať žije smrt,

marně čekám na tvé psané slovo

a myslím, že s uvadající květinou,

že pokud budu žít beze mě, chci tě ztratit.

Vzduch je nesmrtelný, kámen je netečný.

nezná stín ani se mu nevyhýbá.

Vnitřní srdce nepotřebuje

ledový med, který měsíc nalévá.

Ale já jsem tě trpěl, rval jsem si žíly,

tygr a holub na tvém pase

v souboji kousanců a lilií.

Tak naplň mé šílenství slovy

nebo mě nechte žít v mém klidu

noc duše navždy temná.

Tato báseň patří Sonety temné lásky, Dlouhá léta se skrývaly, až se nakonec v roce 1984 objevily jako homogenní celek.

V těchto verších mluvčí naříká nad ztrátou milované osoby, nepřítomnost hrozí, že se zblázní, a jediné, po čem touží, je odpověď. Přestože od vzniku básně uplynulo již mnoho let, její téma je stále zcela aktuální, a proto se stala jedním z nejcitovanějších autorových děl, neboť představuje zoufalství tváří v tvář nedostatku druhého.

2. Romance o Měsíci

Měsíc přišel do kovárny

S tuberózovým polysonem.

Chlapec se na ni podívá.

Dítě se na ni dívá.

Ve vzduchu se pohyboval

měsíc hýbe rukama

a učí jasně a čistě,

její prsa z čistého cínu.

-Uteč, Měsíčku, Měsíčku, Měsíčku.

Kdyby přišli cikáni

by vaše srdce

bílé náhrdelníky a prsteny.

-Dítě, nech mě tančit.

Až přijdou cikáni,

najdou tě na kovadlině

se zavřenýma očima.

-Uteč, Měsíčku, Měsíčku, Měsíčku,

Že už cítím jejich koně.

-Dítě, nech mě být, nešlapej mi na nohy.

mou naškrobenou bělost.

Jezdec se blížil

hraje na buben pláně.

Uvnitř kovárny dítě

má zavřené oči.

Prošli olivovým hájem,

bronz a sen, cikáni.

Hlavu vzhůru

a oči se zúžily.

Jak zumaya zpívá,

Ó, jak ten strom zpívá!

Oblohou prochází měsíc

s dítětem za ruku.

Uvnitř kovárny křičí,

křik, cikáni.

Vzduch, kterým pluje svíčka.

Vzduch na ni dohlíží.

Ve svých raných dílech chtěl Lorca zkoumat lidové. Inspirován svým dětstvím v Andalusii se rozhodl zpracovat téma cikánské přítomnosti v této oblasti a vydal knihu Romancero gitano v roce 1928, zaměřený na témata jako smrt, noc a měsíc.

Tato báseň patří k autorovým nejpamátnějším. Verše odkazují na chlapce, který umírá uprostřed noci, měsíc je jeho jediným společníkem a symbolicky odkazuje na smrt, která chlapce odvádí a zanechává jeho rodinu v naprosté tísni...

3. Úsvit

Newyorská polární záře

čtyři pilíře bahna

a hurikán černých holubů

které čeří zkažené vody.

Úsvit New Yorku sténá

po obrovských schodech dolů

hledání mezi hranami

nardy vytažené úzkosti.

Přichází svítání a nikdo ho nepřijímá do úst.

protože tam není žádný zítřek a žádná naděje.

Někdy mince v rozzlobených rojích

vrtají a požírají opuštěné děti.

První odcházejí ti, kteří mají kosti.

že nebude žádný ráj a žádná láska nebude odňata;

vědí, že jdou do bezedné propasti čísel a zákonů.

k neumělým hrám, k neplodnému potu.

Světlo je pohřbeno řetězy a hlukem

v drzé výzvě vědy bez kořenů.

Ve čtvrtích jsou lidé, kteří se bezesně potácejí.

jako čerstvě ztroskotaná loď plná krve.

V roce 1940 vyšla posmrtně Básník v New Yorku Po návštěvě Spojených států v letech 1929-1930 se rozhodl avantgardněji zkoumat jazyk a zabýval se také prostorem města a jeho rytmem, tolik odlišným od představ rodné Andalusie.

Kritizuje tak zmechanizovaný životní styl americké kultury, kde jsou prvky jako světlo a voda zastřené a lidé jako by fungovali jako automaty v beznadějné realitě.

4. Alba

Mé utlačované srdce

Cítit s úsvitem

Bolest jeho lásky

A sen o vzdálenostech.

Světlo úsvitu nese

Semeniště nostalgie

A smutek bez očí

Z morku duše.

Velká hrobka noci

Jeho černý závoj se zvedá

Skrýt se s dnem

Obrovský hvězdný vrchol.

Co budu dělat na těchto polích

Sběr hnízd a větví

Obklopen svítáním

A duši naplní nocí!

Co udělám, když budeš mít oči

Mrtvý v jasném světle

A mé tělo nebude cítit

Vřelost tvého pohledu!

Proč jsem tě navždy ztratil

Toho jasného odpoledne?

Dnes mám vyprahlou hruď

Jako vyhaslá hvězda.

Láska byla jedním z básníkových velkých témat a zde oplakává nepřítomnost své milenky, ztrátu, kterou pociťuje i fyzicky, když popisuje nezměrnou bolest, která ho provází od začátku dne.

Ztvárňuje okamžik, kdy noc ustupuje svítání, okamžik, kdy světlo a ticho umožňují vidět svět jinak, a tehdy si mluvčí uvědomuje, že nemá odvahu čelit realitě, protože jeho duše je prázdná bez lásky, kterou si dříve užíval.

5. Náměsíčná romance

Zelená Miluji tě zelená.

Zelený vítr, zelené větve.

Loď na moři

a koně na hoře.

Se stínem v pase

sní na zábradlí,

zelená barva masa, zelené vlasy,

s chladnýma stříbrnýma očima.

Zelená Miluji tě zelená.

Pod cikánským měsícem,

věci se na vás dívají

a ona se na ně nemůže podívat.

*

Zelená Miluji tě zelená.

Velké mrazové hvězdy,

přicházejí se stínovými rybami

která otevírá cestu úsvitu.

Fíkovník tře svůj vítr

s brusným papírem svých větví,

a keř, kočka kuna,

štětinky jeho kyselé pity.

Ale kdo přijde? A kudy...?

Je stále na zábradlí,

zelená barva masa, zelené vlasy,

snění v hořkém moři.

*

Compadre, chci se změnit

mého koně do jeho domu,

mého držáku za jeho zrcadlo,

můj nůž pro jeho deku.

Compadre, krvácím,

z pohoří Cabra.

Kdybych jen mohl, chlapče,

tato dohoda byla uzavřena.

Ale já už nejsem já,

můj dům už není můj dům.

Compadre, chci zemřít

slušně v mé posteli.

Pokud možno z oceli,

s holandskými listy.

Nevidíš, jakou mám ránu?

z hrudníku do krku?

Tři sta hnědých růží

oblečte si bílý náprsní plášť.

Tvá krev vytéká a páchne

kolem opasku.

Ale já už nejsem já,

můj dům už není můj dům.

Dovolte mi přijít alespoň

na vysoké zábradlí,

Nechte mě vstát, nechte mě vstát, nechte mě vstát,

k zelenému zábradlí.

Měsíční zábradlí

kde hřmí voda.

*

Dva kamarádi jsou na cestě vzhůru.

směrem k vysokému zábradlí.

Zanechává za sebou krvavou stopu.

Zanechává za sebou slzy.

Chvění na střechách

plechové lucerny.

Tisíc křišťálových tamburín,

zranil úsvit.

*

Zelená Miluji tě zelená,

zelený vítr, zelené větve.

Oba kamarádi se vydali nahoru.

Dlouhý vítr, vlevo

podivná chuť v ústech

žluče, máty a bazalky.

Otče, kde je, řekni mi?

Kde je mé zahořklé dítě?

Kolikrát na tebe čekal!

Kolikrát na tebe budu čekat,

svěží tvář, černé vlasy,

na tomto zeleném zábradlí!

*

Na čelní straně cisterny

kolébala se cikánka.

Tělesně zelená, zelené vlasy,

s chladnýma stříbrnýma očima.

Měsíční rampouch

drží nad vodou.

Noc se stala intimní

jako malý čtverec.

Opilí příslušníci civilní stráže,

na dveře klepali.

Zelená Miluji tě zelená.

Zelený vítr, zelené větve.

Loď na moři.

A kůň na hoře.

Jedná se bezpochyby o jednu z nejoblíbenějších básní Garcíi Lorcy, která byla několikrát zhudebněna. Romancero gitano (1928) se básník vrací k cikánskému tématu a vypráví příběh o bolesti a smrti.

Stejně jako v mnoha svých textech odkazuje na prostor noci s intenzivní přítomností měsíce, přičemž nejprve odkazuje na mladou ženu, která zemřela při čekání na svého milého, a poté dává prostor stejnému muži, který se k ní v agónii snaží vrátit.

Tím, že báseň nazval slovem "romance", odkazuje na španělskou ústní tradici, a tak používá hovorovou řeč, ztvárňuje dialog mezi dvěma postavami a vypráví příběh. Středobodem básně je verš "verde que te quiero verde" (zelená, že tě miluji zelená), který funguje symbolicky a odkazuje na smrt, která celý příběh pronásleduje.

6. Je to pravda

Jak je to pro mě těžké

milovat tě tak, jak tě miluji já!

Pro tvou lásku mě bolí vzduch,

srdce

a klobouk.

Kdo by si ode mě koupil

tuto čelenku mám

a tato smutná nit

bílé, na výrobu šátků?

Jak je to pro mě těžké

milovat tě tak, jak tě miluji já!

Tato báseň patří k básníkově první publikaci, Kniha básní Hledá zde svůj autorský hlas a uchyluje se k humoru, aby vyjádřil, že bez své lásky nemůže žít. Již zde lze vypozorovat některé jeho charakteristické rysy, jako je opakování veršů na začátku a na konci básně, které navozuje pocit kruhovitosti, a také refrén

7. Cogida a smrt

V pět hodin odpoledne.

Bylo pět hodin odpoledne.

Dítě přineslo bílé prostěradlo

v pět hodin odpoledne.

Již připravený sáček s limetkou

v pět hodin odpoledne.

Zbytek byla smrt a jenom smrt

v pět hodin odpoledne.

Vítr odvál vatu

v pět hodin odpoledne.

A rez zasel sklo a nikl

v pět hodin odpoledne.

Holub a leopard se už perou.

v pět hodin odpoledne.

A stehno s opuštěným dříkem

v pět hodin odpoledne.

Začalo bubnování

v pět hodin odpoledne.

Arzenové zvony a kouř

v pět hodin odpoledne.

V zákoutích shluky ticha

v pět hodin odpoledne.

A býk sám srdce nahoru!

v pět hodin odpoledne.

Když přicházel sněhový pot

v pět hodin odpoledne

když bylo náměstí pokryto jódem

v pět hodin odpoledne,

smrt nakladla vajíčka do rány

v pět hodin odpoledne.

V pět hodin odpoledne.

V pět hodin odpoledne.

Rakev na kolečkách je postel

v pět hodin odpoledne.

Kosti a flétny ti zní v uších

v pět hodin odpoledne.

Býk už bučel na čelo.

v pět hodin odpoledne.

Místnost byla opalizující agónií.

v pět hodin odpoledne.

V dálce se blíží gangréna

v pět hodin odpoledne.

Kmen kosatce pro zelené drážky

v pět hodin odpoledne.

Rány pálily jako slunce

v pět hodin odpoledne,

a dav rozbíjel okna

v pět hodin odpoledne.

V pět hodin odpoledne.

Ach, jaká hrozná pátá hodina odpolední!

Na všech hodinách bylo pět hodin!

Bylo pět hodin odpoledne!

Po ztrátě přítele vydal v roce 1935 knihu Pláč pro Ignacia Sáncheze Mejíase sbírku elegií, v níž se zmiňuje o tragické smrti toreadora.

Lyrický mluvčí naříká nad událostí, která se odehrála v býčí aréně, známé jako Manzanaresova býčí aréna, "Las cinco de la tarde" funguje jako leitmotiv Toto téma se v básni opakuje ze dvou důvodů: pro dodání rytmu a hudebnosti a také pro zdůraznění dramatického okamžiku, kdy mladíka obklopil býk.