Vlk stepní (1927), jedno z nejoblíbenějších děl Hermanna Hesseho, pojednává o dvojí povaze hlavního hrdiny, člověka a vlka, která ho odsuzuje k narušené existenci.

Kniha je částečně založena na životopise Hermanna Hesseho, který se celý život potýkal s depresemi. Byla napsána v době izolace a osamění, v období krize, kdy bylo autorovi asi 50 let.

Román pojednává o vnitřních psychologických rozporech a rozpolcenosti a o neztotožnění se s tehdejší buržoazní společností.

Vlk stepní byl kritikou označen za jedno z autorových nejinovativnějších děl, a zde je důvod, proč.

Ilustrace Divoký pes Corinne Reid inspirovaná divokou povahou člověka.

Shrnutí knihy

Román je rozdělen do čtyř částí:

• Úvod
• Anotace Harry Haller: Jen pro blázny
• Steppenwolf Tractat: Ne pro každého
• Následují poznámky Harryho Hallera

Úvod

Úvod píše synovec majitele pokojů, které si pronajímá Harry Haller, hlavní hrdina, který slouží jako redaktor a vyjadřuje svůj nejednoznačný názor na Harryho, jehož si prý váží a považuje ho za nesmírně inteligentní a oduševnělou bytost, a přesto za člověka, který je nemocný na duchu.

Editor, představuje Vlk stepní jako rukopis, který napsal Harry Haller, a označuje ho za fikci, i když nepochybuje, že je ovlivněn skutečnými situacemi.

Anotace Harryho Hallera: pouze pro šílence

Harry Haller se rozhodne pronajmout si několik pokojů. Představuje se jako cizinec, intelektuál, milovník poezie, který se ve své psychice potýká s velkou úzkostí. Sám sebe nazývá "stepním vlkem", který je odsouzen k nepochopení a samotě.

Jednou v noci, když vychází ven, se nad temnými dveřmi objeví záhadný nápis: "Kouzelné divadlo... Vstup není pro každého." A o chvíli později: "...Jen pro blázny..." Harry nemůže dveře otevřít, ale objeví se podomní obchodník s velkou reklamou na Kouzelné divadlo, a když se ho Harry zeptá, podá mu malou knihu. Jakmile se Harry ocitne v jeho domě, ke svému překvapení zjistí, že knihaje o něm napsáno.

Steppenwolf Tractat: Ne pro každého

Kniha, kterou Harry našel, se skládá z manifestu, který objektivním a kritickým pohledem vyjadřuje konflikty, silné a slabé stránky všech, kteří se považují za stepní vlky. Věří, že vedou vnitřní boj mezi svou nejušlechtilejší částí, lidskou, a tou nejnižší, zvířecí.

Manifest vyjadřuje Harryho rozhodnutí spáchat v padesáti letech sebevraždu a Harry tomuto rozhodnutí tleská.

Následují poznámky Harryho Hallera

Zklamaný měšťáckým životem, s pocitem hluboké osamělosti a s myšlenkou na sebevraždu dorazí Harry po mnoha hodinách chůze do baru. Černý orel Tam se seznámí s Hermínou, krásnou mladou ženou, která se živí muži. Hermína se k Harrymu chová, jako by byl její syn, a vyzývá ho, aby ji poslouchal ve všem, co požaduje.

Harry ochotně přijímá. Hermína učí Harryho prostým radostem života, jako je užívání si nebo koupě gramofonu k poslechu hudby. Seznamuje ho také se svými přáteli, Paulem, hudebníkem oddaným hédonismu, a krásnou mladou Marií, která se stane Harryho milenkou. Hermína varuje Harryho, že musí uposlechnout jejího posledního přání, aby ji zabil.

Harry je pozván na velkolepý maškarní ples, na kterém zasvětí svou lásku k Hermíně svatebním tancem. Na závěr je Paul pozve, aby si užili jeho Kouzelné divadlo.

U vchodu do divadla je velké zrcadlo, v němž se odráží mnoho lidí, s nimiž se Harry ztotožňuje, nejen vlk a člověk. Aby mohl vstoupit, musí se Harry všem nahlas zasmát.

Divadlo se skládá z nekonečných dveří a za nimi se skrývá vše, co Harry hledá. Zážitek z divadla se podobá noční můře: nejprve zažije válku, pak místo se všemi ženami, po kterých Harry kdy toužil, pak hlubokou diskusi s Mozartem, kde Harry kritizuje Goetha.

Na konci Harry najde Hermínu a Pabla spící a nahé. V domnění, že právě teď je ta správná chvíle splnit Hermínino poslední přání, ji probodne. V tu chvíli se objeví Mozart, Harryho velký idol a učitel. Mozart Harryho vyzve, aby méně kritizoval, více naslouchal a naučil se smát životu.

Za to, že bral iluze v divadle jako skutečnost a zavraždil iluzi představující Hermionu, je Harry odsouzen k setnutí hlavy. Porota odsoudí Harryho k věčnému životu, zakáže mu na dvanáct hodin vstup do kouzelnického divadla a vysmívá se Harrymu nesnesitelným smíchem. Nakonec si Harry uvědomí, že se musí pokusit přeskládat kousky, které tvoří jeho duši.život, snaží se naučit smát.

Analýza knihy

Román se točí kolem analýzy, studia a výkladu Harryho Hallera, zejména studia jeho mysli a psychiky.

Na Harryho máme různé pohledy: pohled editora, objektivní podání "Stepního traktátu", pohled, který se odráží v básních napsaných Harrym, a konečně pohled samotného Harryho Hallera.

Vyprávění, rytmus a tón se řídí Harryho myslí a náladou a v některých částech se hranice fikce a reality stírají a spíše než logikou a racionálním časem se řídí představivostí, metaforou, symboly a sny.

Co je to vlk stepní?

Stepního vlka lze chápat jako metaforu pro typ člověka. Je to především člověk, který je nespokojený sám se sebou a se svým životem, protože se domnívá, že se skládá ze dvou neslučitelných povah: vlka a člověka.

K člověku patří "krásné myšlenky", "ušlechtilé a jemné pocity" a takzvané "dobré skutky". Vlk se tomu všemu sarkasticky vysmíval, "dýchal nenávistí a byl strašným nepřítelem všech lidí a jejich lživých a nepřirozených mravů a zvyků".

Tyto dvě přirozenosti "byly v neustálé a smrtelné nenávisti a každá z nich žila výhradně pro mučednictví té druhé (....)".

Trýzněný umělec a iluze vznešenosti

Stepní vlk je rozpolcený mezi dvěma protipólovými povahami, které se více než člověku a vlkovi podobají božskému a démonickému. Je mu dáno bloudit mezi iluzemi vznešenosti a nejhlubšími propastmi viny a deprese. Je to také citlivá bytost, která intenzivně žije, ať už proto, aby ocenila umělecké dílo, nebo proto, aby obhájila své myšlenky.

Jsou to lidé, kteří jsou na periferii; podobně jako cizinec nepatří do světa, který obývají, a mají jedinečné, odlišné vidění. Jsou také nesmírně inteligentní a rádi se ztrácejí v labyrintech své mysli a myšlenek, proto neumějí jednoduše žít, jen přemýšlet, filozofovat, chápat, kritizovat, analyzovat atd.

V citové oblasti žijí většinu času v hluboké depresi. Jsou to noční tvorové: ráno se cítí katastrofálně a večer dosahují nejvyššího vrcholu energie. Jejich depresivní stavy jsou přerušovány okamžiky extáze, v nichž mají pocit, že navázali kontakt s věčností a se samotným božstvím.

Právě v těchto okamžicích mohou vytvořit svá nejdokonalejší umělecká díla a i tyto okamžiky si podle této logiky nárokují zdaleka vynahradit smutek všech ostatních. Takto je popsán okamžik stvoření:

(...) ve vzácných okamžicích štěstí cosi tak silného a tak nevýslovně krásného, pěna chvilkové blaženosti často vyskočí tak vysoko a oslnivě nad moře utrpení, že tento krátký záblesk štěstí zasáhne a zářivě okouzlí ostatní. Tak vznikají, jako vzácná a prchavá pěna štěstí nad mořem utrpení, všechna ta dílaumění, v němž se jediný utrápený člověk na okamžik povznese tak vysoko nad svůj vlastní osud, že jeho blaženost zazáří jako hvězda a všem, kdo ji spatří, se zdá věčná, jako jejich vlastní sen o štěstí. (....)

Masochismus, trest a vina

Tyto hluboké stavy deprese jsou následovány krizemi viny, touhou po potrestání až prosebným chováním, sebedestruktivním chováním a sebevražednými myšlenkami.

Masochista nachází svou identitu, definici a vlastní hodnotu ve své vytrvalosti trpět. Jedná se tedy o charakteristickou myšlenku stepního vlka:

Jsem velmi zvědavá, kolik je člověk opravdu schopen vydržet. Jakmile dosáhnu hranice únosnosti, stačí otevřít dveře a jsem venku.

Odsouzení k smrti je pro masochistu, stejně jako pro Harryho v Divadle kouzel, ideální a dokonalá situace: představuje "zasloužený" trest, který mu nejen způsobí bolest, ale také ukončí jeho život, a umírání je zároveň jeho nejhlubším přáním.

Svoboda, nezávislost a samota

Stepní vlk nedělá kompromisy a chová se důsledně podle vlastního žebříčku hodnot (nikoliv podle hodnot společnosti nebo jiných vnějších zájmů), čímž si zachovává svou integritu:

"Nikdy se neprodal za peníze ani za pohodlí, nikdy se nezaprodal ženám ani mocným; více než stokrát zahodil a odložil to, co v očích celého světa představovalo jeho přednosti a výhody, aby si místo toho zachoval svobodu.

Jeho nejcennější hodnotou je svoboda a nezávislost a v tomto smyslu odkazuje na divokou povahu vlka, který se nenechá zkrotit a poslouchá jen své vlastní rozmary.

Je to svoboda s příliš vysokou cenou: "(...) jeho život nemá podstatu, nemá formu." Nemá žádnou zodpovědnost, žádný cíl, není produktivní, ani nepřispívá společnosti, jako by to dělal někdo s nějakou profesí nebo řemeslem.

Žije v naprosté samotě:

Obrana jeho nejcennější hodnoty, svobody, se stala jedním z jeho největších odsouzení. Osamělost je tak důležitým a hlubokým aspektem, že je dokonce srovnávána se smrtí:

(...) jeho nezávislost byla smrtí, že je sám, že ho svět zlověstně opouští, že mu na lidech nezáleží, ba že mu nezáleží ani na něm samém, že se pomalu topí ve stále tísnivější atmosféře nepřátelství a izolace.

Kritika buržoazie

Stepní vlk má k buržoazii rozporuplný vztah: na jedné straně pohrdá průměrností, konformitou a produktivitou buržoazního myšlení, na druhé straně ho přitahuje její pohodlí, pořádek, čistota a jistota, která mu připomíná matku a domov.

Z diskurzu Stepního vlka vyplývá, že buržoazie je především průměrná a nezaujatá. Není oddána žádné věci: ani duchovnímu volání, ani hédonismu nízkých požitků. Žije v pohodlném postavení uprostřed, jen s malým podílem těchto dvou světů, a hájí především "já" a jednotlivce, pro kterého odevzdání se jakékoli věci znamená jeho zničení.

Tato kritika se týká i tehdejší vlády v atmosféře touhy po válce v Německu před druhou světovou válkou a také tendence nebrat na sebe individuální odpovědnost za vládu:

Měšťák je tedy od přírody tvor slabého životního pudu, bojácný, bojí se vzdát sám sebe, snadno se nechá ovládat. Proto nahradil moc vládou většiny, sílu zákonem, odpovědnost volebním systémem.

Vícenásobné vlastní

Román jasně ukazuje, že považovat identitu za jednotu není nic jiného než iluze. Lidé nejsou jen, jak se domníval Harry Haller, zčásti lidé a zčásti zvířata, ale mají i mnoho dalších tváří. Identita se podobá spíše několika vrstvám cibule. Pojem "já" je také více než objektivní pojem, je to fikce, podléhající konstrukci azměna:

Člověk v žádném případě není pevným a trvalým produktem (to byl navzdory opačným názorům mudrců ideál starověku), je spíše zkouškou a přechodem; není ničím jiným než úzkým a nebezpečným mostem mezi přírodou a duchem.

Právě tuto pevnou a definitivní představu o identitě musí Harry Haller před vstupem do Divadla kouzel rozbít, a způsob, jak to udělat, je smích. Tím znevěrohodní a zesměšní všechny tyto identity, o nichž se domníval, že ho kdysi definovaly.

Mohlo by vás také zajímat: 25 krátkých románů, které musíte přečíst.

Postavy

To jsou hlavní postavy románu.

Steppenwolf: Harry Haller

Je hlavním hrdinou a středobodem románu. Harry Haller je muž mladší padesáti let, rozvedený a osamělý. Je také velký intelektuál, zajímá se o poezii a svými pacifistickými články v letech před druhou světovou válkou si získal mnoho nepřátel.

Harry žije v hloubi svého intelektu a pohrdá pragmatickým a povrchním světem měšťanů a prostými radostmi života. Říká o sobě, že je stepní vlk odsouzený k nepochopení a samotě a rozpolcený mezi svou násilnickou a zvířecí stránkou, vlkem, a svou ušlechtilejší stránkou, člověkem.

Hermine (Armanda)

Je to krásná mladá žena, která se spřátelí s Harrym a žije pro muže. Má mateřské instinkty, což se projevuje v jejím přístupu k Harrymu. Umí se radovat ze života a žít přítomností a snaží se to Harryho všechno naučit, ale zároveň je to ona, kdo chápe jeho stepní vlčí stránku.

Paul

Je to talentovaný hudebník a Herminin přítel. Umí hrát na všechny nástroje a mluví několika jazyky. V podsvětí rozkoše je velmi oblíbený. Harry ho popisuje jako krásného, ale povrchního muže. Je to hédonista. V Kouzelném divadle hraje Paul jakéhosi osvíceného učitele, který se naučil žít.

Maria

Krásná mladá žena, Hermínina přítelkyně a Harryho milenka, velmi dobrá tanečnice, přiměje Harryho znovu ocenit smyslné i banálnější radosti života.

Film Vlk stepní (1974)

Kniha byla zfilmována americkým režisérem Fredem Hainesem, v hlavní roli se představil známý švýcarský herec Max von Sydow (I), který hrál také v klasickém filmu "Všichni jsme na cestě". Sedmá pečeť (1957) režiséra Ingmara Bergmana. Ve filmu byly použity nejnovější technologie vizuálních efektů té doby. Film můžete vidět Vlk stepní kompletní níže.

O Hermannu Hessemu (1877-1962)

Narodil se v německém Calwu, jeho rodiče byli protestantští misionáři. Ve třinácti letech se přestěhoval do švýcarské Basileje, kde začal pracovat jako knihkupec a novinář na volné noze. Získal švýcarské občanství a usadil se ve Švýcarsku.

Psal povídky, prózu i poezii. Po celý život se potýkal s depresemi, studoval Freuda a byl analyzován Jungem. Autor je charakterizován jako "hledač" a jeho díla jsou ovlivněna spiritualitou, filozofií a psychologií, zejména čínskou a indickou filozofií.

Hesse podporoval pacifistické myšlení. Během první světové války poskytoval knihy válečným zajatcům. V době nacistického Německa byla jeho díla zakázána. V roce 1946 mu byla udělena Nobelova cena, protože jeho díla jsou příkladem klasických humanitních ideálů, stejně jako hloubky, odvahy a vysoké kvality jeho literárního stylu.

Portrét Hermanna Hesseho

Díla Hermanna Hesseho

Jedná se o jedny z nejznámějších autorových děl:

• Demian (1919)
• Siddhartha (1922)
• Vlk stepní (1927)
• Narcis a Golmundo (1930)
• Cesta na východ (1932)
• Hra s korálky (1943)